Svoboda slova a falešná demokracie

Přistoupit na trestněprávní ochranu prezidenta patří mezi další z témat, které ukázaly, že česká společnost nikdy v minulosti s jistotou nevěděla, jak naložit s urážkami politických představitelů země. Od dob Tomáše Garrigue Masaryka, kdy byl úřad prezidenta republiky spojen s velkou mírou vážnosti, se hodně změnilo a respekt a úcta k politikům nebo symbolům státnosti vzala za své hlavně v dobách komunismu. Jak ale poslední vývoj ukazuje, po revoluci v roce 1989 jsme se s úctou a  respektem k politikům, potažmo prezidentovi, příliš neposunuli.

Platné trestní právo poskytuje ochranu úředním osobám a orgánům veřejné moci. Trestní právo také nezapomíná v ustanovení § 336 t.z. na ochranu soudu před jeho pohrdáním, jestliže někdo závažným způsobem ruší jednání soudu nebo se při takovém jednání k soudu chová urážlivě nebo soud znevažuje. Jiná právní úprava pak platí v případě hanobení státního symbolu. Pokud někdo zneužije, úmyslně poškodí nebo hrubě zneváží státní symbol České republiky, dopustí se přestupku. Čest, důstojnost a vážnost prezidenta republiky ovšem není chráněna více než kteréhokoli jiného občana a trestněprávně postihnout je možné pouze výslovně „násilný čin proti hlavě státu“ (§ 325 t.z.).

K předložené právní úpravě poslanců (sněmoní tisk č. 961) lze uplatňovat některé výhrady. Samotný pojem „hanobení“ je v trestním zákoníku používán v souvislosti se samostatným trestným činem v ustanovení § 355 t.z jako „hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny osob“, zatímco navrhovaný § 327a t.z. spadá pod trestný čin „násilí proti úřední osobě“. Prezident je sice úřední osobou, ovšem skutková podstata nového trestného činu odpovídá spíše ustanovení § 358 upravující přečin „výtržnictví“. Je otázkou, do jaké míry existovala vhodnější varianta novelizovat buď stávající znění § 325 a § 326 trestního zákoníku bez přidání samostatného § 327a s nepatrně odlišnou, méně kontroverzní, skutkovou podstatou („hanobení prezidenta republiky“), nebo příp. zda nebylo komfortnější novelizovat § 358, upravující přečin výtržnictví, který se povahou a obsahem více podobá nově navrhovanému § 327a t.z.

Podrobit kritice je ale třeba především rétoriku odpůrců legislativní iniciativy. Označit znovuzavedení trestného činu hanobení prezidenta za návrat do minulosti před listopad 1989, kdy podobný trestný čin sloužil socialistickému zákonodárství k eliminaci kritice vládnoucí garnitury, považuji za zbytečné démonizování praktických dopadů návrhu zákona. Stejně tak pohlížím na argumenty, že trestný čin hanobení hlavy státu musíme považovat za historický přežitek, který nemá v demokratickém zřízení své místo a s ohledem na plně rozvinutou a zakotvenou svobodu projevu a slova je nadbytečný, proto jej koneckonců také Ústavní soud v 90. letech minulého století zrušil. Takové argumenty samy nemohou obstát a lze je považovat za zjednodušování, kterému chybí snad už jen obavy z totalitních soudců.

Každá norma je zneužitelná a pokud přistoupíme na to, že v demokratickém právním státě převáží a bude důležité jen to, jak si přijímané zákony bude vykládat občanská společnost, pak rezignujeme na právní erudici a každý občan, který půjde k volbám, bude žít v riziku, že ten, koho si zvolil, dřív či později podlehne tlaku médií nebo laické veřejnosti před zdravým rozumem, svým vzděláním a přesvědčením, ve kterém celý život žil.

V tomto kontextu považuji za důležité provést krátký historický exkurz. Ústavní soud v roce 1994 svým nálezem č. 91/1994 Sb. zrušil „trestný čin hanobení Parlamentu, vlády a Ústavního soudu“, nikoliv trestný čin „hanobení prezidenta“, jak je možné se v některých vyjádřeních dočíst. Znamená to tedy, že ani liberálnímu prezidentovi Václavu Havlu v roce 1993, kdy se změnou přišel, tehdy paragraf trestního zákona trestající hanobení prezidenta nevadil, a trvalo celé čtyři roky, než Parlament v roce 1997 trestný čin hanobení prezidenta skutečně zrušil s poukazem na to, že není důvod, aby prezident musel být chráněn více než jiné úřední osoby.

Od té doby se však život v naší zemi změnil. Politická kultura  se rok od roku zhoršuje, debaty o společenských otázkách se vyostřují,  často až do té míry, že již nejde pouze o sdělování názorů v otevřené debatě, ale o útoky a projevy neúcty vůči svému soupeři. Vytratil se respekt k názorům politických soupeřů a s tím i úcta k zákonodárcům a samozřejmě i k vážnosti úřadu prezidenta, vlajce a státním znakům.

Podle čl. 54 Ústavy České republiky platí, že „Prezident je hlavou státu“. Skutečnost, že sám prezident je symbolem státnosti vyplývá i ze základních ustanovení Ústavy, konkrétně z čl. 14, který upravuje státní symboly, mezi nimiž je i vlajka prezidenta republiky („Státními symboly České republiky jsou velký a malý státní znak, státní barvy, státní vlajka, vlajka prezidenta republiky, státní pečeť a státní hymna“). Ochrana hlavy státu byla v českém, resp. československém, právním systému již v dobách první republiky. Zákon č. 50/1923 Sb., na ochranu republiky, v Hlavě II. – Poškozování republiky a útoky na ústavní činitele – vyjmenovával jednotlivé skutkové podstaty trestných činů, kterým chrání ústavní činitelé, prezidenta republiky nevyjímaje, přičemž za tento trestný čin bylo možno uložit i trest odnětí svobody. Další vývoj práva trestního v době totalitního státu také nezapomínal na ochranu hlavy státu. Nepřiměřenost lze v tomto případě spatřovat především ve výrazném zpřísnění trestní sazby. Tato kontinuita byla ukončena v letech 1994 až 1997.

Co je ale nejpodstatnější? V probíhající diskusi na toto téma se podle mého názoru dosud neobjevila právní analýza zahraničních právních úprav (např. zemí EU), která by vyřešila otázku úpravy ochrany hlav států v různých systémech – parlamentní, poloprezidentské či prezidentské demokracii  a to samozřejmě primárně ve vyspělých demokraciích. Zabývat se otázkou ochrany prezidenta republiky považuji v tomto směru za ryze odbornou, zásadní otázku a nutně je ji třeba oddělit od aktuální politické konstelace. Jakkoliv dobře chápu, jak se může zdát části veřejnosti navrhovaná právní úprava v tuto chvíli kontroverzní, pokud vím, ochrana majestátu hlavy státu je v zemích západní Evropy naprosto běžná. A právní úprava této otázky v žádném případě není vlastní zdaleka jen zemím, které tíhnou k totalitním či autoritářským režimům (např. Ázerbajdžán), ale i západním demokraciím, přičemž ilustrativním příkladem je Spolková republika Německo nebo Nizozemí. Například v Německu je úřad prezidenta republiky chráněn rovněž trestněprávními normami (§ 90 Strafgesetzbuch) a umožňuje postihnout delikventa odnětím svobody na 3 měsíce až (dokonce) na 5 let. Za zmínku v této souvislosti jistě stojí i fakt, že zatímco v České republice je prezident volen přímo občany a takové ochrany nepožívá, v Německu volí občané spolkového prezidenta nepřímo a jejich prezident trestněprávní ochranou disponuje.

Kritici legislativní iniciativy, kteří tvrdí, že přijetím novely učiníme krok směrem k omezení svobody slova, pak dopady novely v praxi dramatizují. Kromě jiného tím opomíjí i závěry Ústavního soudu, který již v odůvodnění nálezu z roku 1994 mj. uvedl, že „námitka možné variabilní interpretace, jež by mohla ohrozit princip svobody projevu, není sama o sobě dostatečným důvodem pro zrušení napadené části § 102 trestního zákona“.

Každý zákon obsahuje příkazy a zákazy, kterými zasahuje do základních svobod a práv jednotlivce. Je třeba vždy důsledně vážit, zda jsou svému účelu přiměřené, vhodné a potřebné. Dovolím si krátkou paralelu s jiným trestním institutem. Pokud  akceptujeme přijetí zákonů, abychom zvýšili uspokojení výnosů z trestné činnosti i za cenu prodeje majetku dosud neodsouzeným osobám a prolamuje zde princip presumce nevinny, pak nevidím důvod, proč nekriminalizovat jednání, která lze za stávající právní úpravy v zásadě jen těžko postihnout. Za recesi můžeme taková jednání považovat do té míry, dokud lavírují na hranici přestupku, nikoliv v případe, kdy se jedná o úmyslné výtržnictví, které za určitých okolností může ohrozit i bezpečnost země a dalších úředních osob, které se pohybují v přítomnosti prezidenta. A je jedno, jestli má být objektem zájmu chráněného zákonem přímo prezident, nebo jiný státní symbol země, ve které žijeme.

Pokud nalézá zakotvený trestný čin hanobení prezidenta své praktické uplatnění i v jiných západních státech, které se ve svých ústavách deklarují jako demokratické právní státy, pak nevidím důvod, proč v České republice by neměla rovněž nalézt stejné uplatnění. Ochrana majestátu prezidenta je i v demokracii vhodná, neboť vylučuje z věcné kritiky excesivní prvky, jako jsou vulgarity, lži nebo jiné nepravdy šířené proti prezidentovi, jelikož úřad je symbolem svrchovanosti státu i českého národa.

Autor: Renata Vesecká. Převzato z České justice.