Jak pohodlně “ohnout” právo?

Jak pohodlně “ohnout” právo?

Právo může být občas nesrozumitelné. To však neznamená, že by mělo docházet k šíření demagogických myšlenek a srovnávání nesrovnatelného.  Článek „Vláda práva je tenká slupka“, který byl uveřejněn v MF Dnes dne 13.9.2017, považuji za typickou ukázkou komentáře, který může ve veřejnosti vyvolat zcela mylné dojmy o fungování nejen státního zastupitelství, ale i celé české justice. Autor, který si pravděpodobně vzpomněl na doby, kdy působil jako novinář a posléze mj. i jako ředitel kabinetu ministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila, buď úmyslně zkreslil realitu, nebo mu při psaní chyběly podstatné informace. Jak vyplyne z následujícího, pravděpodobně obojí. Autor totiž sice nyní vystupuje jako státní zástupce, zaslouží si ovšem poznamenat, že dobu let 2007-2009, kterou se snaží hodnotit, státním zástupcem ani nebyl. Působil jako novinář a blízký „poradce“ a podřízený exministra J. Pospíšila. O to závažnější tak považuji jeho současné vyjadřování – již jako státního zástupce.

Představitel veřejné žaloby by se měl snažit o maximální objektivitu a odbornost ve svých projevech, nikoliv o přejímání mediálních zkratech tehdejší doby. Autorovy projevy jsou v příkrém rozporu s pravidly, kterými se při veřejném vyjadřování mají státní zástupci řídit, naznačují hrubou neznalost jak problémů polského justičního systému, tak konkrétních okolností ohledně shora zmiňované trestní věci. V prvé řadě samotné strašení občanů polskou reformou justičního systému považuji za mírně řečeno přehnané, a to ponechám stranou, že justiční krize v Polsku by si zasloužila poněkud obšírnější komentář. V článku autora však dochází dle mého názoru ke značnému povrchnímu paušalizování polských událostí s jediným poselstvím. Tím poselstvím  je účelově propojit dění v Polsku s případem současného senátora Jiřího Čunka z roku 2007. Srovnávání případu snahy o zneužití moci v Polsku vládní stranou s pseudokauzou Jiřího Čunka považuji za zcela nemístný diletantismus.

Nejprve krátkou repliku k vyjádření, týkající se kritiky justičních změn v Polsku, aby bylo veřejnosti zřejmé, jak mimózní je následná autorova paralela se situací politického a justičního systému ČR v roce 2007. Společným jmenovatelem polských změn je  mocenské soupeření dvou hlavních politických rivalů, čímž dochází bezesporu k možnému zneužívání justice k politickému boji. V Evropě existují různé modely jmenování ústavních soudů a  rozhodovací procesy. Změny, které byly v roce 2015 přijaty v souvislosti s Ústavním soudem, se dle mého názory nijak zásadně nevymykají ústavní konformitě, pochybnosti však vzbuzují především způsob a možná účelnost zavádění těchto změn. Zásadnější je, že v případě polské veřejné žaloby dochází prokazatelně k věcem, které nesvědčí o nepolitičnosti. Jednak opět došlo ke sloučení osoby ministra spravedlnosti a generálního prokurátora, dále pak ke služební degradaci třetiny prokurátorů ze dvou nejvyšších stupňů soustavy a v neposlední řadě k masivním a nesčetným politickým zásahům do živých kauz. Nic ani vzdáleně podobného tomu se v soustavě českého státního zastupitelství nedělo v minulosti, ani nyní. Posledním polským problémem je aktuální snaha vlády ingerovat do personálních otázek a fungování Nejvyššího soudu. Zde dochází k posilování role parlamentu na úkor Zemské soudcovské rady, která na soudnictví dohlíží, takové snahy – zneužívání justice k prosazení svých politických zájmů – lze považovat za bezprecedentní zásah do nezávislé soudní moci a v demokratickém právním státě taková iniciativa zaslouží důrazné odsouzení. Jak však vládní ingerence do obsazení Nejvyššího soudu souvisí s děním v soustavě státního zastupitelství v době kauzy Jiřího Čunka? To mi skutečně není známo.

Abych uvedla představy autora článku do souladu s realitou, dovolím si několik poznámek, aby dále nebyla veřejnost matena zcestnými a nepravdivými informacemi. V roce 2007 jsem vedla úřad, kde bylo rozhodováno o nezákonném postupu podřízených státních zastupitelství v působnosti Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě. Věc jsem osobně ani nerozhodovala ani jsem nevydávala žádné pokyny vedoucího, ale mediálně jsem se postavila (a dodnes stojím) za názor státního zástupce – zpracovatele, který poukázal na chybné postupy a označil je za nezákonné a svým rozhodnutím je pak napravil. To, že v neprospěch J. Čunka byl v působnosti Krajského státního zastupitelství v Ostravě porušen zákon, konstatoval posléze i sám Nejvyšší soud, a autor článku by si v tomto ohledu měl doplnit své znalosti a informace. Upřímně, k něčemu obdobnému dochází v soustavě bohužel stále, ovšem na rozdíl od roku 2007, kdy státní zástupci Nejvyššího státního zastupitelství měli snahu napravovat, si dnes často nikdo pochybení orgánů činných v trestním řízení nevšímá a výkon dohledu nadřízených nad podřízenými je upozaďován. Čunkova trestní věc byla pro nedostatek důkazů správně zastavena a koneckonců je vidět, že ani později orgány činné v trestním řízení v jeho věci dále nekonaly. Kdyby měly příslušné orgány skutečně důvodné podezření ze spáchání trestného činu, které by bylo podloženo reálnými důkazy, pak by bylo ve věci jistě dále konáno. O tom není pochyb. Stejně jako není pochyb o tom, že celá kauza pak byla politicky zneužita a výsledkem byl zcela nesmyslný a zbytečný spor o to, kdo je a kdo není „justiční mafie“. Bohužel si musím přiznat tehdejší politickou naivitu, v níž jsem se nechala zatáhnout do občanskoprávního sporu, který nejprve skončil omluvou Marie Benešové, posléze však společným smírem. Myslím si, že si obě strany uvědomily, že jejich neshoda byla využita a zneužita.

Přejímání mediálních zkratek ústy státního zástupce, který má mít zevrubnější znalost problému, považuji za projev nekompetentnosti. Je zřejmé, že nelze srovnávat zásahy vládní moci do soudní soustavy a veřejné žaloby v Polsku se zákonnými zásahy nadřízených státních zastupitelství do nezákonností podřízených složek. Taková nařčení z úst autora jako státního zástupce považuji bez podrobné znalosti okolností celé kauzy za nepřípustné a nevhodné veřejné vyjadřování, které je v rozporu s vnitřními předpisy státního zastupitelství.

Uvedené pak dvojnásob platí pro tvrzení, že jsem jakýmkoli způsobem „šikanovala a odvolávala různé nepohodlné podřízené státní zástupce“, proti čemuž se důrazně ohrazuji. Tato tvrzení jsou již na hraně šíření pomluvy. K odvolávání některých státních zástupců mezi lety 2007-2010 snad pouze poznamenám, že státní zástupce odvolává ministr spravedlnosti na návrh příslušného vedoucího státního zástupce. Nevím, jaké všechny konkrétní osoby jsem měla podle autora článku odvolat, ale bylo by dobré příště sdělit veřejnosti konkrétní jména. Jedině tak může být veřejnost pravdivě seznamována s konkrétními jmény, s tím, kdo ve skutečnosti vlastně návrhy na předmětné odvolávání dával a zejména i z jakých důvodů. Za sebe mohu veřejnost ubezpečit, že všechny státní zástupce (a daly by se skutečně spočítat na prstech jedné ruky), jejichž odvolání jsem v minulosti iniciovala, byly zcela zákonné a hlavně – oprávněné.

Pozn. autora: Text reakce byl ve zkrácené verzi uveřejněn dne 31.10.2017 v Mladé frontě Dnes (čtenářská rubrika).