Hon státních zástupců na nepohodlné firmy?

Hon státních zástupců na nepohodlné firmy?

Platná právní úprava zákona o trestní odpovědnosti právnických osob již dnes upravuje tzv. přičitatelnost jednání jako podmínku trestní odpovědnosti právnických osob, pouze však ve vztahu k zaměstnancům nebo osobám v obdobném postavení při plnění pracovních úkolů podle § 8 odst. 1 písm. d) TOPO. Doslova – právnické osobě lze přičítat jednání zaměstnance, pokud „orgány právnické osoby nebo osoby uvedené v odstavci 1 písm. a) až c) neprovedly taková opatření, která měly provést podle jiného právního předpisu nebo která po nich lze spravedlivě požadovat, zejména neprovedly povinnou nebo potřebnou kontrolu nad činností zaměstnanců nebo jiných osob, jimiž jsou nadřízeny, anebo neučinily nezbytná opatření k zamezení nebo odvrácení následků spáchaného trestného činu.“ (§ 8 odst. 2 písm. b) TOPO).

Navrhovaná právní úprava ve sněmovním tisku č. 304, která se do novely dostala díky iniciativě skupiny poslanců, tak odstranila mezeru v právu a diskriminační ustanovení vůči osobám, které sice nejsou v postavení zaměstnanců, ale ani po nich nelze rozumně a spravedlivě požadovat, aby nesli absolutní odpovědnost za jednání právnické osoby jako subjektu specialis. Nemusí se přitom jednat přímo o jednatele společnosti, ale třeba i o osoby vykonávající řídící či kontrolní činnost či jiné osoby, mající na řízení společnosti vliv, kterých existuje u velkých korporací mnoho. Dle mého názoru je zcela správné, aby se podle navrhovaného ustanovení § 8 odst. 5 právnická osoba trestní odpovědnosti podle odstavců 1 až 4 měla možnost zprostit, pokud vynaložila veškeré úsilí, které na ní bylo možno spravedlivě požadovat, aby spáchání protiprávního činu osobami uvedenými v odstavci 1 zabránila. V praktickém případě nelze žádným způsobem předurčovat a mít za prokázané, že taková osoba o trestném jednání přímo věděla nebo vědět měla či mohla. Je na orgánech činných v trestním řízení, aby úmyslné protiprávní jednání prokázaly, a to i ve vztahu k tzv. „compliance“ programům, resp. zda například etický kodex firmy existuje pouze „na papíře“ nebo zda se jím vedení společnosti a jí řízení pracovníci skutečně řídí.

Nepředpokládám, že záměrem zákonodárce v roce 2011, kdy zákon vznikal, ani v roce 2015, kdy se na Ministerstvu spravedlnosti připravovala poslední novela, bylo kriminalizovat ty, kteří se svým jednáním nepohybují za hranou trestního zákona, ale smyslem bylo důsledně postihnout ty, kteří se beztrestně dopouštějí zejména v oblasti hospodářské trestné činnosti závažných zločinů. Předloha, upravená Senátem,  však takovou kriminalizaci, jinými slovy svévolnou šikanu zbytnělým justičním systémem de facto znamenala. Senátoři absolutně opomněli praktickou stránku věci, zda např. nedojde, vlivem zajištění finančních prostředků na bankovních účtech, ke zničení firmy ještě před tím, než o trestní věci pravomocně rozhodne soud. Je nepochybné, že následné zproštění právnické osoby v trestní věci již nedokáže napravit nastalé ekonomické následky pro firmu. Stejně tak senátoři neřešili ani to, zda zatímco nevinná společnost zkrachuje ještě před samotným soudním jednáním, ta vinná, v době rozsudku již víceméně „prázdná schránka“ a nijak nepotrestaný dosavadní jednatel jako fyzická osoba, si mezitím založí firmu jinou, samozřejmě s totožným předmětem činnosti.

V případě trestní odpovědnosti právnických osob za trestný čin pomluvy nejde zas až tolik o rovnost v právech, zásadu „ultima ratio“, jako spíš o faktický výskyt tohoto trestného činu a skutečnost, jakým způsobem stát přijímá předmětné změny. Ačkoliv o účinnosti trestněprávních nástrojů ve vztahu k pomluvě se vedou spory mezi odbornou veřejností v České republice i ve světě, stát schválí takovou změnu nikoliv po rozvážné právní analýze na Ministerstvu spravedlnosti, ale po podání pozměňovacího návrhu (opozičního) komunistického poslance. V případě „vyvinění se“ v návaznosti na zákonné podmínky pro trestní odpovědnost právnických osob, které lze mj. považovat za gró normy jako takové, pak opravu nedostatečného vymezení „vyvinění“ navrhuje opět skupina poslanců Ústavněprávního výboru. Alarmující zápletku do již tak smutného příběhu o genezi tohoto sněmovního tisku pak završí „šikanózní“ senátní vratka, které na půdě Horní komory Parlamentu zatleská 52 z přítomných 72 senátorů.7 Ironií ve skutečnosti je, že pro ni v zákulisí spíše zaplesala, „nová generace“ ambiciózních státních zástupců chystající se zneužít ustanovení o přičitatelnosti, aby si do budoucna vytvořila příznivější podmínky pro trestní stíhání firem. A tak závěrem nezbývá než konstatovat, že při té „zešílené“ legislativní normotvorbě resortu spravedlnosti, při které se občané stávají „pokusnými králíky“ právní hypertrofie, poslední novela zákona č. 418/2011 Sb. ještě nedopadla tak zle…